Španělští conquistadoři berou ztečí evropská srdíčka třetím podáním. Ač tenisově jde o nemyslitelnou věc, toreros úderného speed metalu se přes velké tápání na prvotině "Shadowland" prezentovali vcelku akceptovatelnou kolekcí "The Hall Of The Olden Dreams", na níž sice nepřinesli vůbec nic výjimečného nebo nedej Bože z vlastní hlavy, ovšem spatlaný Huhu-koktejl s neoddiskutovatelným aroma italských mečounů RHAPSODY dal ve výsledku docela slušnou opičku.

Čekalo se jen, zda moji jmenovci vyválčenou pozici potvrdí, rozvinou nadějný koncept, případně přidají vlastní gesicht. No, od prvního záseku o "Srdci z kamene" je jasné, že se tak bohužel nestalo. Jakoby ubylo nosných melodií. Ano, všechny jsou pěkně vyprsené, postavené na odiv, převážně v nich zvoní všechny zvony světa a chóry mají pré. Ano, kytaristé nástroje nešetří, bublají o sto sedm, arpeggio střídá arpeggio, klávesy stále mění rejstříky od spinetu až po cemballo a ani ony nezůstávají strunám nic dlužny. Jenže co je to všechno platné, když s výjimkou docela povedené balady "Your Symphony" je šumafuk jakou skladbu právě posloucháte, všechny splynou v jedno velké zašmodrchané klubko? Jen další důkaz toho, jak urputnost a provedení v budovatelském nadšení totálně zahubilo myšlenku i náladu možná původně chtěnou.

Vrchol špatnosti hledejme pod závěrečnou "Dies Irae (Amadeus)", což je do jisté míry předělávka Wolfganga Amadea Mozarta, zbytek pak dodal guitarero Enrik Garcia z vlastní dílny. Pokud si pamatuje Formanův film, jistě vám v paměti utkvěla scéna, kdy Mozart diktuje na smrtelné posteli své Requiem: „Confutatis… tadada-tata, tadada-tata… maledictis…“, a víte přesně o co kráčí. Zubem času prověřenou klasiku nezabiješ, problém samozřejmě spočívá v těch „nových“ pasážích, respektive v jejich vzájemném propojení. Taktéž nechápu, jak si může průměrná zpěvačka, jakou bezesporu je Elisa C.Martin, dovolit zpívat operním sopránem, když její hlasový fond mnohdy stěží stačí na domovské rockové polohy? Výsledek podle toho také vypadá! Po skvělých námluvách s vážnou hudbou v podání RHAPSODY nebo AT VANCE skutečně neuvěřitelně plytký, až urážející pokus. Chudák Amadeus se jistě v hrobě obrací…

Výsledné rozhodnutí ať si každý udělá sám. Komu stačí dva šlapáky, šestnáctkové hoblovačky a rychlé prsty na strunách či klávesách, nemůže na "The Gates Of Oblivion" šlápnout vedle. Pokud ale chcete něco víc, esprit neslyšeného, vlastní invenci a hledačství, poohlédněte se raději někde v sousedství. Vylepšená produkce nebo mastering ve Finnvoxu totiž není tou cestou ven z bludného kruhu a průměrný materiál rozhodně nespasí.